Návod k použití rozvedeného muže

Na první pohled by se mohlo zdát, že je to obyčejný příběh obyčejného chlapíka jménem Zikmund. Na druhý pohled ovšem zjistíme, že o příběh zase tolik nejde. Jistě, Zikmund chodí do školy, roste, žení se, pořizuje si děti, načež se s jejich matkou rozvádí a seznamuje se se svou femme fatale Lenkou. Ale místo abychom byli netrpělivostí bez sebe, cože hrdina zažije na další stránce, najednou se místo toho těšíme, do čeho autor - ale, fuj, jakýpak autor? Zikmund přece! - zaryje příště. Zikmund totiž sarkasticky okomentuje úplně všechno: praštěné nepoužitelné kuchařské knihy, nepoživatelné potraviny, veledůležité hvězdy šoubyznysu, české spisovatele a filmové tvůrce... no a jak jinak, taky politiku. Zkrátka, nic mu není svaté, čímž v nás - jsme přece Češi! - spolehlivě vyvolá zlomyslné pochechtávání, souhlasný řehot či přímo hurónský smích. Kromě toho získáme navýsost příjemný dojem, že to někdo konečně řekl za nás, že nám to vzal rovnou z pusy, prostě že jim to všem pořádně nandal. Celé se to nese v ironickém nadhledu, který je autorově osobě (i dílu) vlastní. Zatímco jiní lidé prý mají pod drsnou slupkou srdce ze zlata, o jeho hrdinovi se v knize praví, že má pod sarkastickou slupkou i srdce sarkastické, což o něm (a nejen o něm) jistě vypovídá mnohé. A co ještě krom pořádného zanadávání si dělá lidem moc dobře? No jistě! Erotika a jídlo. A tak nás i tady čeká několik příjemně dráždivých výroků a scén a neméně příjemných receptů (všechny vyzkoušené!), které vás možná vyženou od stránek do kuchyně, když už ne do ložnice... Zikmundův příběh nás tedy vede oklikami a bočními uličkami tam a zase zpátky, do šedesátých a sedmdesátých let a zpět do nejžhavější současnosti, od babiččiných průpovídek k výrokům slavných až nejslavnějších, aby jen tak mimochodem cestou glosoval to, co vidíme - i nevidíme.