Moudrost a vtip Winstona Churchilla

Boj Winstona Churchilla (1874–1965) s politikou appeasementu (mnichovanstvím), za který mu nejprve spílali do válečných štváčů, jej nakonec vynesl v kritickém válečném roce 1940 do čela vlády. Svou úžasnou rétorikou dokázal vyburcovat izolovaný ostrovní národ k odhodlanému válečnému úsilí a dovedl jej k vítězství nad hitlerovským Německem. Historik Andrew Roberts vtipně poznamenal (ve Vichru války), že Churchillovy projevy měly cenu nejméně tří německých divizí. Churchill se rétorice pilně věnoval od mládí, snad i proto, aby – podobně jako Demosthenes – překonal svou vadu řeči. Byl si vědom, že schopnost dobře mluvit hraje v politice naprosto zásadní roli; jen styl řeči dokáže vyzdvihnout smysl sdělení, zdůraznit jeho závažnost a zapůsobit na posluchače. Skutečný vůdce musí inspirovat, tedy apelovat na největší hodnoty a ideály národa a civilizace. Churchill by ovšem nebyl Angličan, kdyby nechápal, že v podstatě politiky je i hra, že v srdci dobrého projevu nejsou jen vážná slova, ale i moudrost a vtip v bonmotech. Dokonce se domníval, že po všech strastech a bojích, jež budou nakonec zapomenuty, zde zůstanou plody jeho slovesného úsilí (vždyť také získal Nobelovu cenu za literaturu) a že nejdéle budou žít jeho vtipné bonmoty, epigramy. Neboť právě ony zachycují věčné a paradoxní pravdy o člověku.