Jewish Prague

Město, které již víc než sto let neexistuje, a přitom bývalo jedním z nejvýznamnějších a dozajista také nejstarších středisek židovského etnika v Evropě. Podle legendy sem zamířili Izraelité po zboření legendárního Jeruzalémského chrámu, aby se stalo jejich Matičkou Prahou, Městem a Matkou v Izraeli. Od 16. století zjednodušeně židovské ghetto, které se v polovině 19. století změnilo na pátou městskou čtvrť. Na počest císaře Josefa II. byla pojmenována Josefov, z něhož se ve finále vyklubalo útočiště pražské chudiny. Základní poloha byla na jedné straně dána břehem Vltavy, na druhé přísně střeženou hranicí Starého Města pražského. Na poměrně nevelké ploše, jež nepřesahovala 93 tisíc čtverečních metrů, bylo snad pouze třicet ulic, dva plácky, kterým se jen ze zvyku říkalo náměstí, jeden palác, pár stovek různě pospojovaných domků a pochopitelně synagogy i dodnes slavný hřbitov. Stísněné místo plné záhad a tajemství. Zažilo vzestupy i pády, opakovaně čelilo pogromům křesťanských sousedů, drancování cizáckého vojska, katastrofálním požárům i povodním. Několikrát místní obyvatelstvo téměř vyhubil mor, jindy bylo donuceno vystěhovat se z města i ze země. Přesto se vždy vzpamatovalo a náboženský život zde nikdy nebyl přerušen. Na konci 19. století se Praha zamilovala do „modernizace“ a po vzoru Paříže, kde historický střed musel ustoupit bulvárům a luxusní zástavbě, schválili pražští radní umírněnější variantu děsivého asanačního plánu. Obnášelo to demolici „jen“ starobylého, pro někoho ohyzdného, nicméně zvláštním kouzlem a esoterikou prosyceného ghetta. Až na několik staveb zmizelo z povrchu zemského. Komu tenkrát přišlo na mysl, že s každým strženým domem nenávratně mizí i podstatná část naší historie?